Zobrazení světla z temnoty

Povoláním novinář, jeden z těch, kteří jako dítě hltali zprávy, Juan Carlos Tomasi – zde fotografoval Xavier Cervera – kráčel ve stopách těch neohrožených. dopisovatelé, kteří nám přinášeli zprávy černé na bílém ze vzdáleného Vietnamu nebo Angoly. Od přistání ve Rwandě v roce 1996 ztratil počet ozbrojených konfliktů, které dosud pokrýval. Ale tato zkušenost ho nevyvedla z míry: během rozhovoru nedokáže potlačit pláč, když si vzpomene na ženy zachycené jeho fotoaparátem, jejichž životy byly zkráceny, někdy bez nápravy, jak vypráví v knize, která zahrnuje jeho kariéru u Lékařů bez hranic. . Některé snímky jsou ohromující, svědectví o temných momentech soudobé historie, ale nezbytné. Navzdory utrpení přiznává, že by zážitek zopakoval. Bez váhání.

Jak se sportovní fotoreportér rozhodne jít a informovat o konfliktech po celém světě?

Jednoho dne před 26 lety mi přítel Rafael Vila-Sanjuán řekl: „Máte platný pas? Můžeš dnes odpoledne jet do Rwandy?

A co jsi říkal?

"No, pojďme." Neváhal jsem ani chvíli.

Bez strachu?

Když mi bylo deset let, sledoval jsem zprávy: Vietnam, Angola... Vždy jsem snil o tom, že tam budu.

Proč jste se stal fotoreportérem?

Protože koktám. Líbilo se mi rádio a televize, ale protože jsem se k nim nedostal, rozhodl jsem se pro obrázek.

Koho byste si vybrali z autorů, kteří do svých obrázků vložili slova?

S Mario Vargasem Llosou v Kongu. Byli jsme spolu měsíc. Je to brilantní, schopný, vtipný muž, můžete se s ním každý den smát a sdílet s ním láhev vína.

Co si myslíte o mýtické fotografii padlého milicionáře z Capa?

Když jste vepředu, v zákopech, je velmi obtížné pořídit fotografii zezadu, téměř nemožné se otočit a v mžiku zarámovat, střílet a nechat milicionáře včas vysadit.

Můžeme tedy jejich fotkám věřit?

Novináři musí být upřímní, je to upřímnost, která nám získává důvěru čtenářů. Nemá smysl retušovat obraz, pokud mám v úmyslu vyprávět nějakou emoci. Je to první věc, kterou mě naučil můj otec Tomás, který byl brankář: abych byl upřímný.

Co máš v batohu?

Některá sluchátka, iPad, iPhone a kniha, obvykle kriminální romány; Právě teď jeden o alžírské válce. Čtení mi umožňuje uniknout. A Tintin.

Samozřejmě!

Ano, ale je to mýtus. Tintin je čisté dobrodružství, které při cvičení nenajdete. Povolání reportéra je vlastně psychologovi bližší, protože jde o pochopení proč: proč se musíme zabít?

Těžko vysvětlit tu hrůzu.

Víte, že když se otočíte a budete pryč, začnou se navzájem zabíjet.

Stali jste se skeptikem?

Musíte být schopni znovu objevit naději.

Stali jste se tváří v tvář zlu?

Snažím se ukazovat zlo, aniž bych ho ukazoval. Mrtvé fotím, jen když musím něco nahlásit. Když jsem viděl brutalitu.

Býváte často morbidní?

Především musíme být důstojní a ohleduplní. Lidé, které fotíme, nám dávají svůj příběh, svůj život. Abyste někomu zasahovali do života, musíte říct něco velmi důležitého.

A ví ten někdo, kdo je váš protagonista?

Ano, etický kodex Lékařů bez hranic nás zavazuje mít povolení od každé osoby, jejíž příběh vyprávíme.

Měl někdo námitky proti vaší kameře?

Za 26 let je spočítám na prstech jedné ruky, protože jsou zapomenuti a naše práce je dělá důležitými.

Která ze všech vašich fotografií vás nejvíce dojala?

Viděl jsem příliš mnoho věcí. Ale láska na mě nikdy nezapůsobí. Pamatuji si jednu starou ženu v Bogotě, přišla o všechno, žila ve čtvrti s půl milionem lidí vysídlených válkou. Chybělo jí ale jen jedno: její děti ji vzaly na zmrzlinu.

A jsou tyto chvíle odměňující?

Vždy, ale obecně má tato profese kumulativní negativní náboj.

Vybírá to daň?

Ano, na mentální úrovni. Trpíte úzkostí a velkým stresem, ale vyrovnává se to.

Má také poslání.

Mým úkolem je být tam, vidět, poslouchat a vydávat svědectví. Lékaři bez hranic založili zdravotníci, ale i novináři a zásadní věcí v jejich počínání je vědomí, že slovo nebo fotka mohou zachránit život. A ticho může zabít mnohé.

Informátor nebo umělec?

Mám vášeň pro reflexi života. Zobrazte světlo z temnoty. Mohu riskovat svůj život, ale regeneruje mě to. Moje práce u Lékařů bez hranic je svědectví a odsuzování.

Její budoucnost?

Cítím se spokojený, viděl jsem svého syna růst, ale čeká mě na vyřízení zprávy: zachycující změnu klimatu. Je to náš Damoklův meč, obávám se, že Leo uvidí přeměněný El Prat na letiště pouze pro hydroplány.

Je to další fronta?

Celý náš svět může explodovat. Přijde čas, kdy vypukne válka sever-jih.

Proč?

U vody. Mnozí ponesou její následky a budou riskovat, že budou zapomenuti. Budu tam, abych je vyfotil.